Přes půl světa zpátky k sobě

Přesně si pamatuju ten den, kdy jsem seděla u stolu v kuchyni, naproti mně seděla mamka a otčím a celkem naštvaně se mě ptali, na jakou školu se chci teda po základce přihlásit a čím chci teda být. Mě úplně bolelo u srdce, protože jsem to prostě nevěděla, sebevědomí jsem měla také odjakživa na nule. Oni zase nevěděli, kterým směrem by mě navedli, a tak mamka doporučila, zda se nechci jít učit na kadeřnici jako kdysi ona.

Představa toho mě vůbec nelákala, já si připadala spíš umělecky nadaná. Chodila jsem přeci do výtvarky i po vyučování, tak asi museli tušit, že tímto směrem by mě mohli vyslat. Můj taťka, ten by ve mě zase nejraději viděl muzikanta, hrála jsem tou dobou už na kytaru a sem tam na varhany.

Nakonec tomu nějak náhoda chtěla a šla jsem studovat ekonomicko-hospodářskou a správní činnost. Cože? To ke mně teda vůbec nešlo, ale byla to taková nejschůdnější cesta pro ty, co nevěděli, co od života chtějí, a navíc tam brali bez přijímaček.

Výhoda této školy byla v tom, že byla sice na pět let, ale zase byla pouze tři dny v týdnu. Když jsem se chtěla ulejt, tak byla na dva dny v týdnu. No, a to mi dávalo prostor si vydělávat aspoň nějaké peníze. V té době jsem se přimotala jako slepý k houslím k modelingu. Já, která nikdy nechtěla být vidět.

Začala jsem chodit přehlídky, dokonce i v prádle (utrpení level milion). Ale dělala jsem to především kvůli penězům a poměr cena a strávený čas byl v té době celkem luxusní. Dostat za přehlídku 1 500 Kč, bylo v letech 1997 dost peněz. Pozitivní stránkou věci bylo to, že jsem měla kolem sebe moc fajn lidi a našla jsem mezi nimi přátele, kteří jsou pro mě dodnes TOP. Za to jsem obrovsky vděčná.

V roce 1999 mě mamka donutila jít i na Miss ČR. Mým největším přáním bylo hlavně to, abych se neumístila, protože jsem nechtěla být známá. Dostala jsem se dokonce do finálové dvanáctky, dál jsem se naštěstí neumístila. Vyhrála Helena Houdová, která srdcem i duší splňovala atributy Miss. Účast v téhle soutěži mi zvedla popularitu aspoň v mojí brněnské agentuře a dostávala jsem i více zakázek.

Co se týče osobního života, chodila jsem samozřejmě jen s modelama. Jeden z nich mi dost pomohl v rozletu, kdy jsme se přesunuli v roce 2002 z Brna do Prahy a odtud dále, rovnou do Hong Kongu.

Poprvé v Asii a rovnou Hong Kong, to teda bylo něco! Nemoct na ulici ani normálně chodit. Spíš člověka unáší dav, a když chce odbočit, musí vyvinout velké úsilí, aby se odtrhl a změnil směr. Další zkoušky mého sebevědomí a nutnosti prosadit se jako modelka, když jsem už teda vážila tak dlouhou cestu.

Byla jsem hozená do vody, musela jsem se o sebe v tom mega městě postarat, z Hong Kongu se přesunout do Shanghaie a tam muset číst jejích písmo ala rozsypanej čaj, abych třeba trefila ten správný autobus a neztratila se v útrobách Číny.

Moje hodnota „rostla“ s počtem odfocených kampaní a všichni z agentury mě velebili. Ovšem, po čase, když začaly proudit davy modelek z Ruska a Brazílie a nebyla jsem už tak IN, mě dokonce vystěhovali z apartmánu do mini pokojíčku. Už jsem jim nebyla tolik vhod. To byly tenkrát i první Vánoce, na které jsem neletěla zpět do Čech.

Toužila jsem se přesunout na nějaké přívětivější místo a tím se pro mě staly Filipíny, moje srdeční záležitost. Úředním jazykem tam je angličtina, takže i díky tomu jsem se naučila konečně pořádně mluvit. Tedy tím hlavním učitelem byl můj tehdejší kanadský partner.

Během těch let ještě neexistoval Facebook, ani Instagram, na počítač jsme museli chodit do internetové kavárny a komunikace tehdy byla přes ISQ messenger. Mamce jsem vytisknuté fotky posílala poštou v obálce. Zezadu měla vždy popisky. To bylo sakra retro. 😊

Podle mě jsou sociální sítě tak úspěšné, protože lidi mají přirozenou touhu sdílet. Proto jsem taky fotila všechno a všude. Po nějaké době jsem začala zkoušet fotit i moje kamarády z modelingu. Koupila jsem si i vlastní zrcadlovku Canon. Cítila jsem, jak moc mě to baví.

Tou dobou v roce 2012 se mi ve všem dařilo, byla jsem dokonce hlavní tváří značky Avon. Fotila jsem pro ně čtvrtletně kampaně na spodní prádlo. Pracovně jsem na tom byla nejlíp za celých těch deset let v Asii. Ale osobně mi něco moc chybělo, a to pořádné zázemí. Chtěla jsem rodinu a taky jiný obor, který by mě konečně naplňoval.

Bylo mi 32, během těch posledních deseti let jsem žila i v Kuala Lumpur, Bangkoku a Singapuru. Ale vnitřně jsem vlastně celou tu dobu hledala své pravé poslání.

V duši jsem cítila, že bych chtěla najít už jiný typ partnera, než jsou modýlci. A taky, že modeling mě vlastně nikdy nenaplňoval a cítila jsem až odpor k tomu pózovat a dělat věci, které mi někdo „nařizuje“. Vlastně předstírat, že jsem někým jiným.

Až po tomto uvědomění mohl přijít v mém životě zlom. Potkala jsem svého nynějšího manžela, který je Čech. Jeli jsme se poprvé tenkrát potkat na „půl cesty“ do Dubaje. Potom jsem se navrátila vlastně zpět ke kořenům, do Česka. I když jsem to nikdy neplánovala. Osud a můj vnitřní kompas mě přivedly zpět domů.

Dnes máme s mužem dva nádherné syny a všechny zkušenosti, co jsem nasbírala ve světě, jsem shrnula do své úžasné profese, kterou je focení. Vždy jsem chtěla „zastavit čas“ a dnes jsem moji vášeň převedla do focení a fotím novorozená miminka. Je to pro mě forma relaxu, někdy až meditace.

I když tato forma focení vyžaduje samozřejmě spoustu trpělivosti. Víc jsem se naučila si věřit a jít si za tím, co chci. Aby moje práce byla mým koníčkem a abych si ji mohla regulovat i časově přesně tak, jak potřebuji já a moje rodina.

Dnes už mě hned tak něco nerozhodí, jako tomu bylo dřív. Troufám si říct, že už vím, kdo jsem a že jsem na sebe pyšná za to, co jsem v životě dokázala, jak jsem žila. Čím teda chci být? Šťastným člověkem, který ví, co chce, a i druhým ze sebe dá to nejlepší. Žít si svůj sen a být i nadále dítě štěstěny.

Doufám, že budu těšit i vás všechny skrze své fotografie.

S láskou, Dana.