Focení miminek po narození

Když se mi narodil můj první chlapeček Daniel, byli jsme, jako praví rodiče prvorozeného, hodně vyklepaní. Po týdnu předporodních bolestí a asi dvanáctihodinovém porodu, jsem zcela vyřízená přivedla malého na svět.

Vyčerpaná s velkou ztrátou krve jsem se nemohla prvních dvanáct hodin na příkaz doktora ani zvednout z postele. Starost o Daníčka tedy připadla na mého manžela Honzu. Pro něj to bylo první dítě v pětačtyřiceti letech. Co vám budu povídat, měl nervy na pochodu. Měli jsme štěstí, že jsme dostali hned nadstandardní veliký pokoj se dvěma postelemi, takže tam s námi tatínek mohl i spát.

Já měla totiž panickou hrůzu nechat malého na tom baby pokoji se sestrami. Ta představa pro mě byla nesnesitelná. Nemohli ho ani odvézt dál z mého výhledu, úplně se mi dělalo zle z úzkosti.

Když jsme jeli z porodnice domů, šíleně jsem se bála i v autě. Doma jsme byli ze všeho vyplácnutí a také cesta k pediatričce pro mě byla utrpení.

V té době jsem sama novorozence nefotila. Měla jsem tedy předem domluvené focení u newborn fotografa, který měl ateliér kousek za Prahou. Moc se mi jeho fotky a styl líbily. Jenže ten šílený strach o miminko. Jet někam autem, do ateliéru, k chlapovi, kterého neznám. Bude tam vůbec čisto a teplo? Jak bude s mým miminkem manipulovat?

Strach byl silnější než já. Nikam jsem neodjela.

Necelé tři roky na to, když se narodil můj druhý syn John, myslela jsem si, že to bude jiné. Ale ani u něj jsem nedopustila, aby mi ho odnesli třeba jen zvážit jinam.

S focením miminek jsem jako fotografka byla sice už dál, ale zase Johník byl děsný nespavec a já ho prostě nezvládla vyfotit tak, jak bych potřebovala.

Dodnes mě zkrátka mrzí, že jsem kluky nenafotila v těch prvních dnech po porodu, na které bychom měli krásné vzpomínky na roztomilých fotkách.

Naprosto chápu úzkostlivé rodiče, kteří ale přesto mají tu odvahu a objednají se k fotografům na focení jejich ratolestí. Já sama z pozice fotografa jim empaticky předem vysvětlím, že o jejich miminko se s láskou starám, jako o své „vlastní“. Dokážu se do nich vcítit, a proto se jich i ptám, co jim je a co není příjemné během celého focení.

Naladím se pozitivně a věřím, že vysílám tu správnou energii a miminko i rodiče jsou klidní. Chci, abychom všichni strávili příjemné dopoledne a hlavně, aby vznikly krásné fotky, ke kterým se budou rádi vracet. Místo pronajatého ateliéru jsem si udělala svůj vlastní u mne doma v podkroví. Vím, že tohle prostředí je víc osobní a rodiče se cítí jako doma.

Strach nám může hodně komplikovat život. Já chci svoji zkušenost využít a pomoct ostatním rodičům, aby se nebáli a cítili se dobře. Aspoň během focení 😊

Krásný den všem rodičům, Dana