DULA – ano, nebo ne?

Za mě jednoznačně ANO. To, co pro mě udělala Monika, bylo naprosto úžasný a od tý doby bych nikdy nerodila bez duly 🙂 Jako vystrašená prvorodička, ale i jako „zkušená“ druhorodička bych ji vždy vzala zas a znova.

V mém prvním těhotenství jsme měli šok, když nám vyšly nějaké dva markery při druhém kontrolním screeningu. V porodnici si nás zavolali do kanceláře s názvem GENETIKA a tam do nás tlačili informace, které jsem vůbec nechtěla poslouchat.

Padaly tam vážně těžká slova, jakože bychom měli zvážit potrat, nebo teda alespoň odběr plodové vody. Já jsem řekla, že ani s jednou možností nepočítám, tak doporučili jakýsi odběr krve, která se prý posílá do Hong kongu na rozbor. Z něj se má vyzjistit, zda miminko bude či nebude v pořádku. Jenže na testy se čeká dva týdny a to jsem si neuměla v té chvíli vůbec představit, jak ty dva týdny má člověk asi přežít a nezbláznit se.

Když jsme odcházeli s touto informací, byla to pro mě šílená rána. Že by nemuselo být všechno v pořádku? Ten den odpoledne jsem se zrovna měla sejít s dulou Mončou poprvé. Dorazila jsem do kavárny, kterou vybrala ona, a už to, že to byla kavárna, kde pracovali lidé s nějakým handicapem, mě vlastně potěšilo. Hned mě napadlo, že Monika je „můj člověk“, že chce taky pomáhat tam, kde je to potřeba.

Vylíčila jsem jí za čerstva, čím vším mě po ultrazvuku vystrašili. Velmi chápavě mi naslouchala a viděla jsem v ní spoustu empatie. Řekla jsem jí, že ať už to má dopadnout jakkoliv, svoje miminko si nechám. Moc jsem si ho přála ať už mělo být jakékoliv.

Sešli jsme se potom ještě asi dvakrát, kdy jsme s manželem jeli i k Monice domů. Tam jsme absolvovali také soukromně předporodní kurz, kde nám vše přesně popsala a vysvětlila. Byla jsem moc vděčná, že jsme takto v soukromí a nemusíme nanečisto někde funět a dýchat s ostatními páry v místnosti. Tou dobou jsme již věděli, že náš chlapeček je a bude naprosto v pořádku a že markery, které se na druhém screeningu ukázaly, pak také samy vymizely.

Poslední týden před porodem jsem měla poslíčky, což jsou velmi bolestivé stahy dělohy, při nich mi tvrdlo i břicho a celkově jsem byla bolestí dost paralyzovaná. Říkala jsem si, proč ty poslíčky mám, když do porodu zbývaly ještě asi dva týdny. Takhle jsem přežívala 3 dny a pak mi dula doporučila jet raději na kontrolu do porodnice. Tam mi řekli, že se ještě nic nechystá, tak jsme odjeli zase domů.

Jenže bolesti se stupňovaly, nemohla jsem kvůli nim ani spát už několikátou noc v pořadí. Byl pátek ráno a bolesti se stále stupňovaly. Takže po celodenním trápení, kdy jsem si myslela, že o nic nejde, mi Monika doporučila si dát horkou vanu a prý, že se uvidí. Buď se bolesti uklidní a nebo se prý porod rozjede.

Po horké vaně jsem na tom byla s bolestí čím dál tím hůř, doslova jsem lezla po zemi. Nemohla jsem myslet na nic jiného, než na tu příšernou bolest. Tak nám opět Monča doporučila jet raději do porodnice.

Byl už pátek podvečer, 20. červen a tak asi hodně lidí bylo na chalupách. Bohužel na chalupě i na rybách byl pan doktor, který nás měl „rodit“ a tak jsme nakonec skončili v rukou jedné paní doktorky, která byla úžasná a i dula Monika říkala, že ji zná a že vše bude určitě skvělé.

Porod byl šíleně vleklý a nakonec jsem s vypětím posledních sil porodila až v 6 hodin ráno. Po několika nocích, co jsem nespala to byl teda extra výkon a taky jsem rodila přirozeně, bez zásahu medikamentů. A překvapivě porodila Daníčka s 4020 g!

Jsem přesvědčená, že bez duly bych ho rodila o moc dýl. Nejen, že mě masírovala, říkala, jaká poloha by mi mohla udělat nejlíp, ale hlavně byla opravdu můj kouč. Ubezpečovala mě, že to zvládnu, když jsem myslela, že to vážně nedám a budu muset jít císařem. Věděla každý krok, který příjde a to mě uklidňovalo. Protože jsem nevěděla, že po celou dobu porodu tam rozhodně není doktor a že porodní asistentka tam jen sem tam příjde změřit tep miminka v bříšku.

Přesto, že manžel byl poblíž, rozhodně jsem v něm neměla tu oporu tak velikou. Protože on je dost úzkostný a viděla jsem jeho beznaděj, že mi nemůže pomoct. Rozhodně by mě nepřesvědčil, že to zvládnu. Tak, jako mě přesvědčila právě dula.

Byla s námi pak i při mém druhém porodu, který byl sice rychlejší, ale příšlo mi, že snad ještě bolestivější. Poctivých 8 hodin teda bylo celkem dlouho. Počítala jsem s tím, co každý říkal, že druhý porod je rychlejší a v pohodě. Ha! no, moc ne. A Johník měl ještě krapet větší váhu 4120 g.

Tatínek k porodu přišel tentokrát až nakonec a bylo to tak naprosto ideální.

Na zážitek s dulou nikdy nezapomenu a opravdu ta podpora, kterou dula může poskytnout je naprosto jedinečná v tento jedinečný okamžik, když miminko přichází na svět.

 

 

Jsem autorka eBooku Focení srdcem. https://danaleitner.cz/prodejni-stranka-ebooku-foceni-srdcem/ Miluji focení jedinečných momentů po narození a předávám mé znalosti začínajícím fotografům formou workshopů. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.